Literabus 2013

Literabus 2013

Literabus opět na cestách

Jedenatřicátý říjen ráno. Je mi trochu zima a nepatrně se mi chvějou kolena. Přecházím silnici, vyhýbám se autům stojícím na parkovišti. A už je vidím! Před Jitřenkou stojí hlouček lidí – samé povědomé tváře.  Neváhám a přistupuji blíž. Ani si pořádně nestačili sdělit zážitky z podzimních prázdnin, protože jsme byli posláni do budovy kina, kde nám pustili Zapomenuté světlo, film natočený podle literární předlohy Jakuba Demla. Nic teď nebrání tomu, aby Literabus 2013 mohl začít…

Než se nadáme, už sedíme na palubě staršího autobusu, motor vrčí jako nevrlý pes a celé to plechové monstrum se třemi tucty bujarých semilských gymnaziánů uvnitř si to uhání po děravých silnicích směrem k Vysočině. Do míst, kde se Morava potkává s Čechy a Čechy s Moravou, do kopcovitého reliéfu, po kterém se jejich hranice vlní jako poleva křupavé sušenky.

Kilometry ubíhají stejně rychle, jako se tenčí zásoby našeho jídla.  Něco kolem oběda přijíždíme do Telče. My, Semiláci, můžeme Telčanům jen tiše závidet jejich kouzelné renesanční náměstí. Tamější domy s honosnými štíty působí jako magnet na turisty české i zahraniční. Většina studentů se tu napásla dvojnásob: jednak si tu koupila něco na zahnání hladu a pak si snad všichni našli něco, čím by nakrmili svoje oční bulvy.

Nezdrželi jsme se však dlouho. Naše cesta pokračovala dále na jihovýchod, do Jaroměřic nad Rokytnou. Zde naše kroky vedou nejprve do muzea Otokara Březiny. Muzeum se nachází v domě, ve kterém dlouhá léta žil skvost českého symbolismu. Ujala se nás znalá bělovlasá průvodkyně a obšírně začala vykládat první poslední o Březinově životě, v patře byl pak k vidění  byt s původním nábytkem. Ještě se zapsat do návštěvníi knihy a můžeme jít zase dál.

Dvě minuty chůze a vstupujeme na hřbitov, na kterém si mezi ostatními hroby hraje na schovávanou mystická socha Františka Bílka „Tvůrce a jeho sestra bolest”. Ta má svoje důstojné místo vedle náhrobku Otokara Březiny. Na syrovosti celého místa neubralo ani to, že slunce už zalezlo za obzor a pofukoval podzimní severák.

Do postele však bylo ještě daleko. Dodrkocat se po silničkách a polních cestách k ubytovně byla jen první část. Večer každý strávil podle svého uvážení. Někdo vydržel diskutovat nad palčivými tématy celé hodiny; jiný tolik síly neměl, tak se šel věnovat nějaké méně náročné aktivitě.

Druhého dne ráno vstáváme brzy, máme toho stále hodně před sebou. Rychle zblajzneme snídani, honem ať už jsme v Tasově, působišti Jakuba Demla. Po prohlídce místní školy, kde má Jakub Deml pamětní síň, jsme zavítali přímo k vile, v níž dnes bydlí autorův synovec. Dostalo se nám exkluzivní příležitosti si projít zahradu obklopující celý dům. Na úplný závěr prohlídky nás čekala pravá třešnička na literárním dortu v podobě možnosti poslechnout si autentickou nahrávku básníkova hlasu z r. 1938.

Ve Ždáru nad Sázavou stavíme jen z jediného důvodu – najíst se. To se nám daří až po nějaké chvíli bloumání v ulicích neznámého města. Nakonec přesto nacházíme slušnou restauraci s příjemnou obsuhou a přijatelnými cenami.

Poslední zastávkou našeho putování je Petrkov, vesnička, ze které pocházel  Bohusal Reynek, další z významných českých básníků. Tady na nás čekají oba jeho synové, jež nám sdělují mnoho zajímavého.  Navíc chovají neurčitý počet koček, takže je o zábavu postaráno.

Cesta zpátky byla ve znamení rozporuplných pocitů. Radosti z toho, že už budeme doma a zároveň zklamaní, protože to celé tak rychle skončilo. O důvod víc, proč jet příští rok zas, vždyť naše země má jen malou rozlohu, nikoli ducha. 

(autor článku: Vojtěch Kousal, student 5.O)

Fotografie z akce si můžete prohlédnout zde.